28. července 2014

Krátký příběh o zhmotněném přání

Už se vám někdy stalo, že jste si něco přáli a přitom věděli, že nebude snadné si takové přání splnit? Prostě jste si to jen přáli a pustili to. Netlačili jste na to, nevolali, nesháněli se po jeho naplnění na internetu ani nikde jinde. Jen jste vyslali myšlenku. Mně se to právě stalo. Zničehonic mi přišla esemeska: „Ahoj, nasel jsem lahev Coteau de Vernon 2001. Nechces ji?“.

Nedávno jsem psal článek s názvem „Condrieu: Jak nazrává bílá ikona severní Rhony?“. Nedá mi to, abych sem z jeho textu krátký odstavec nevložil: „Georges Vernay nám ze své produkce představil dvě různá Condrieu. „Coteau de Vernon“, v našem případě v ročníku 2010, je jeho vlajkovou lodí v bílých vínech. Víno je hodně mladé, ale tak noblesní a čisté, až se tají dech. Velmi plné, šťavnaté, výrazně minerální, ovocné (hrušková šťáva, citrusy a další žluté tropické plody) s velmi dlouhou perzistencí. To víno musím založit do archivu a znovu zkoumat po pěti a deseti letech…“.

Mezitím jsem dvě lahve skutečně koupil a založil do archivu. Ale to čekání. Kéž bych se tak dostal k desetiletému modelu už dnes. A pak si tak vegetím na dovolené a telefon se pro mě stal poslem dobrých zpráv.

Lahev otevírám už ráno, aby se dostala do kondice. Jen otevřít, neodlévat. Víno má neskutečnou sílu. Po obědě neodolám a dva loky crnknu do skleničky. Je podchlazené a ještě se pořádně neotevřelo. V těch vedrech ale teplota letí rychle nahoru a já znovu přivoním. Parádní.

Večer na degustaci je již v kondici a připraveno vyjevit své tajemství. Vůně je velmi plná, intenzívní, neuvěřitelně komplexní a homogenní, ve všech ohledech vyrovnaná. Třináct let bych mu nehádal ani náhodou. Minerálně-ovocná vůně mandarinkového kompotu z plechovky, s citelnými tóny diviznového medu, slaměnek a dotekem mléčného karamelu se mísí se solí. Přirozeně a podmanivě. Chuť je odrazem vůně, přidává se jen chuť loupaných mandlí. Pevná a přesná struktura, šťavnatá kyselinka, harmonie. Stále působí mladě, má další potenciál ke zrání a velmi dlouhou perzistenci.

Takto tedy vypadá víno, které podle běžných doporučení mělo být již osm let vypité? Nikde ani vráska nebo náznak docházejícího dechu.

Nechal jsem pár slz na dně lahve a dopil je druhý den po obědě. Nic neztrácí.

Jsem si vědom, že tohle víno je perla z rukou mistra. Že z ní nelze dělat obecné závěry. Ale i tak… Proto mě ta vína tolik baví zkoumat. Nechat je se vyjádřit a dát jim k tomu podmínky, které potřebují.

Díky, Christine, že jste a že děláte, co děláte…

Autor: PLI