Pohádková říše archivních bílých burgundských

Dostat se k ochutnání archivního bílého burgundského není jen otázkou syté peněženky, ale i štěstí. Starší vína se shánějí velmi obtížně a při horších skladovacích podmínkách jsou náchylná k oxidaci. Když jde ale člověk štěstí naproti, dočká se nezřídka odměny přímo pohádkové. A nemusí se ani jednat o nejlepší ročníky nebo největší jména burgundského nebe.

Každý asi ví, že bílá burgundská jsou primárně odrůdová Chardonnay. Jistě, je tu i pár Aligoté (a ti špičkoví vinaři z něj umí udělat zázraky) a zlomky dalších odrůd (třeba Pinot Blanc nebo Gris). Dnes to ale bude (skoro) jen o Chardonnay. Klasických, plných, minerálních a citrusových. Je to dáno jednak charakteristikou odrůdy a v obrovské míře také vápenitým podložím, kterým je Burgundsko pověstné.

Tentokrát jsme chutnali „jen“ šest vín, což je za mě počet naprosto ideální. Člověk má prostor se jim věnovat důkladně, a pokud jsou rozlévána v rozumném množství, vyjde to při devíti lidech na krásná dvě kola. Miluju to srovnání, kdy dojmy a poznámky z prvního kola degustace mohu upravovat podle v čase se vyvíjejícího projevu. Vína byla z důvodu obav o jejich stav otevírána až těsně před ochutnávkou a tak se dvě kola opravdu hodila. Obavy se totiž nenaplnily a všechny vzorky byly v báječné kondici.

Jak jít štěstí naproti nám (opět) předvedl pan Rostislav Kuneš na další z degustací archivních vín projektu RareWine. Nabídl vína od velkých negociantů až po jména, po nichž se od dob, kdy připravovali prezentované kousky, téměř slehla zem. Ochutnali jsme následující modely:

  • Louis Latour, Puligny-Montrachet, AC, 1990
  • Olivier Leflaive, Meursault, AC, 1986
  • Paul Pillot, Chassagne-Montrachet „Clos Saint Jean“, 1er Cru, 1999
  • Louis Jadot, Puligny-Montrachet „Les Folatières“, 1er Cru, 1995
  • Guyot l’Heritier, Vougeot „Clos Blanc de Vougeot“, 1er Cru, 1982
  • Henri Clerc, Chevalier-Montrachet, Grand Cru, 1990

Louis Latour je velký negociant z Beaune. Jeho Puligny-Montrachet 1990 je ve výborné kondici, s aromaty citrusů, žlutých a tropických plodů, výrazně minerální, velmi dobře postavené, šťavnaté a tělnaté víno, až na vyšší alkohol srovnané a má delší až dlouhou perzistenci. Aktuálně ideální k pití, ale další dva roky spolehlivě vydrží.

Olivier Leflaive je známý používáním sudu v rozsahu, které mi subjektivně přijde už nad hranicí. Jeho mladá vína jsou občas reklamou na dřevařský průmysl a i jeho Meursault 1986 má z prezentovaných vín citelně nejvyšší podíl sudu. Ten je ale poměrně dobře integrovaný a v projevu není dominantní. Samotné víno působí nejnazráleji ze všech, je od vůně minerální s ovocným profilem sušené a kandované kůry citrusů a tropických plodů, dotekem medu a čajovými tóny. Působí homogenně, je velmi dobře postavené, hodně šťavnaté, poměrně tělnaté a srovnané, a má delší perzistenci s citrusovou hořčinkou v dochuti. Kdo ho má, není na co čekat.

Nejmladším vínem degustace byl Chassagne-Montrachet z 1er Cru parcely Clos Saint Jean v ročníku 1999 od Paula Pillota. Víno je stále v procesu vývoje, šťavnaté, s bílými květy, citrusy a sušenou citrónovou kůrou na pozadí žlutých plodů, s náznakem medu, mléčného karamelu a citelným vápencem. Je velmi dobře strukturované, hodně šťavnaté, poměrně plné, harmonické, s dlouhou perzistencí. Stále má potenciál k dalšímu vyzrávání.

Dalším velkým hráčem na vinařském trhu je Louis Jadot. Ten je pro mě mezi negocianty tak trochu výjimkou, protože jeho vína jsou v některých apelacích dokonce uváděna jako etalony kvality. Jeho Puligny-Montrachet „Les Folatières“, 1er Cru v ročníku 1995 bylo opravdovou chloubou této degustace. Je plné, nazrálé a podmanivé, s výraznou mineralitou, jdoucí až do střelného prachu, v kombinaci s mandarinkami, mangem a štychem mléčného karamelu, pevnou a přesnou strukturou, šťavnatostí a plným tělem, harmonické a doznívá ve velmi dlouhé dochuti. Ani toto víno ještě nedosáhlo na svůj pomyslný vrchol.

Guyot l’Heritier, Vougeot „Clos Blanc de Vougeot“, 1er Cru, 1982 bylo naopak vínem nejstarším a taky nejraritnějším. Pochází totiž ze severní části Burgundska (Côte de Nuits), kde se pěstují (až na opravdu malé výjimky) vína červená. Kromě toho jsou v něm v jednotkách procent obsaženy i odrůdy Pinot Blanc a Pinot Gris. Víno bylo v prvním kole dost rozpačité, působilo velmi tence a zdálo se, že má svá nejlepší léta již za sebou. Ve druhém kole ale doslova vykvetlo a nabídlo nám jemnost a eleganci, pomerančovo-grepový mix s dotekem medu, mléčného karamelu s jemnou mineralitou v pozadí. Je stylově trochu jiné, jemnější, ale dobře postavené, šťavnaté a harmonické, v těle střední až plnější, s delší až dlouhou perzistencí. Tady už není na co čekat…

Zlatým hřebem večera se podle očekávání stalo jediné Grand Cru na degustaci, Chevalier-Montrachet 1990 od Henri Clerc. Tomu na přelomu osmdesátých a devadesátých let věnoval specialista na burgundská vína Clive Coates ve své knize celou stránku; dnes jeho jméno v Coatesových poznámkách nenajdeme. A to přesto, že vinařství tohoto jména víno stále produkuje. Chevalier-Montrachet 1990 je ale koncertem chutí a vůní s úžasnou koncentrací. Velmi plné, intenzívní a harmonické víno působí jako extrakt citrusů s mandarinkovým kompotem a žlutými tropickými plody (mango, papája), s tóny květinového medu na slaně minerálním pozadí. Má pevnou a přesnou strukturu, úžasnou šťavnatost, v těle je plné a harmonické, přirozeně sebevědomé a má velmi dlouhou perzistenci s osvěžující grepovou hořčinkou v dochuti. Kdo ho má, může zůstat v klidu, protože s jeho otevíráním není žádný spěch.

Závěr

Nevím, zda je to nedočkavostí nebo nedůvěrou ve vyzrávání burgundských Chardonnay, ale většina bílých vín z této oblasti se vypije daleko dříve, než dosáhnou lahvové zralosti. Možná je to částečně i tím, že ne každý si je vzhledem k jejich ceně může dopřát. A ti, kteří na to mají, zase nejsou dostatečně trpěliví v čekání. Nebo ani netuší, o jaké zážitky se připravují.

A tak nám všem přeji, abychom se v té uspěchané době na chvíli zastavili, nadechli se a nechali jít věci jejich tempem. Často se dostaneme dál a zažijeme více.

Autor článku: PLI