16. července 2014

S Erichem Krutzlerem na zahradě u Pichlerů

Jména Krutzler a F. X. Pichler jsou vinařskými pojmy nejen v Rakousku, ale zná je snad každý milovník vín. Cesty současné generace vinařské rodiny Krutzlerů, bratří Rienholda a Ericha, se přece jen trochu rozešly. Zatímco první z nich pokračuje v rodinném odkazu a tvoří špičkové Frankovky v Burgenlandu, druhý přesídlil do Wachau a vydal se cestou velkých bílých vín. Cestou, kterou může někdo vnímat jako prošlapanou a jiný jako extrémně trnitou. Za ženu si totiž vzal Elizabeth, dceru (ne)korunovaného krále vín z Wachau, F. X. Pichlera.

Začít místo červených vín připravovat vína bílá možná nemusí vypadat jako něco složitého. Když se na to ale podívám v širším kontextu, tak snadné mi to už nepřipadá. Představte si, že pokračujete v rodinném odkazu v zaběhlém vinařství, které má vybudované své jméno a v portfoliu máte takové skvosty, jako třeba Blaufränkisch „Perwolff“. Víno ceněné snad všemi vinařskými hodnotiteli, kteří jej ochutnali.

A najednou z toho vlaku vystoupíte a jdete do kraje, kde platí úplně jiná pravidla. Vaše jméno nic neznamená a navíc jste tak trochu „vetřelec“, protože si vezmete dceru jednoho z místních králů. Králů, o jehož dominanci a bezchybnosti jsou přesvědčeny nejen jeho děti, ale který slýchá chválu od celého vinařského světa. Za kterým jezdí přední osobnosti z Rakouska i ze zahraničí, vzdávají hold jeho umění a jehož vína jsou pro svou kvalitu a pověst téměř nedostupná.

To je situace pro silnější nátury. Odolat dobře míněným radám (a občas možná i škodolibosti), zůstat sám sebou, jít svou cestou a ukázat všem okolo, že na výsluní nevede jen jedna pěšina. Že každý z nás byl předurčen k tomu najít tu svou, kterou ostatní vidět nemusejí. Erich Krutzler tu svou našel. Dokázal, že lze dělat vína jinak, a přitom neztratit autentičnost oblasti. Každoroční hodnocení vinařských kritiků potvrzují, že jeho cesta byla správná.

Erich je hodně milý chlapík. Stále v pohodě a usměvavý. Cítíte z něj nadšení z věcí, které dělá. Je to jeho život a na energii, kterou vyzařuje, je to znát. Cítíte se s ním jako doma. V Dürnsteinu svítí sluníčko a na prostřeném stole přistává jedna lahev za druhou. Na žádné z nich není označení Steinfeder, Federspiel nebo Smaragd. Na tohle si Erich nehraje. Vlastně si nehraje vůbec na nic.

Začínáme veltlíny, konkrétně, základními Grüner Veltliner „Frauengärten“ a „Klostersatz“, oba v ročníku 2012. První je připravený v nerezu, druhý zrál z jedné třetiny v sudu. Obě vína jsou čistá a srovnaná, se šťavnatou kyselinkou a ovocným profilem, aktuálně hodně mladá a syrová, ale zatím v nich nevidím nic navíc. A trochu mě zaráží jejich cena. Ano, jsme ve Wachau, ale…

Další víno mě však zasahuje naplno. Grüner Veltliner „Supperin“ 2012 je kousek, který mě baví. Skvěle strukturovaný, šťavnatý, plný, meruňkově kořenitý, s citelnou mineralitou a dlouhou perzistencí. Spontánní fermentace a 100 % zrání v sudu. Je to víno, které chce čas. Pít jej teď je nesmysl. Jenže když ho nekoupíte hned, nekoupíte ho už nikdy.

Následuje dvojice těch nejlepších. První je z parcely “Pfaffenberg”, která jako jediná (Erichova) nespadá pod Wachau, ale pod Kremstal. Druhý pak z polohy “Wunderburg”. Oba jsou z ročníku 2012. Velká plná vína, strukturovaná a dlouhověká. Těším se na ně za pár let.

Poslední Grüner Veltliner má označení „Fass 43“, 2011. To víno se mi hodně líbí. Je čerstvě nalahvované jen pro tuto příležitost a ještě není plně dokončené. Je úplně jiné než ostatní, netypické. Prošlo malolaktickou fermentací, je nefiltrované, oxidativní a stojí na tropickém ovoci. Strukturované, plné, dlouhé. Těším se, až se trochu ustálí a až ho znovu ochutnám ve finálním stavu.

Druhou kapitolu obstarávají ryzlinky. Začínáme základním „Trum“ z ročníku 2012. Historie s Veltlíny se opakuje. Pěkné, čisté, ale cena je podle mého nasazena příliš vysoko. Následuje „Pfaffenberg“ 2012 z Kremstalu a přirozený, harmonický, šťavnatý minerálně-meruňkový „In der Wand“, 2012. Je jako pochlazení, navíc hodně dlouhé.

Druhou část ryzlinků zahajuje „Loibenberg“ 2012, který se projevuje výraznou kořenitostí černého pepře. Společně s ovocností meruněk a tropických plodů podpořených minerální slaností vytváří zajímavý komplexní obraz místního terroir.

„Pfaffenberg Alte Reben“ 2012 z Kremstalu pro změnu vyniká výraznou mineralitou, kernálními tóny (ořechy, mandle) a bylinkami (šalvěj) na meruňkovém pozadí. Nejlepší parcela „Wunderburg“ pak jde v komplexnosti ještě hlouběji. Tahle vína nakoupím a budu sledovat v průběhu vývoje.

Erich začíná připravovat Frankovku z burgenlandských vinic, ale na mou žádost přináší ještě Pinot Blanc „Klostersatz“, 2012. Hezké víno s citelnou chlebovinou, které ale po předešlých velkých ryzlincích dostává „trochu za uši“.

Nefiltrovanou Blaufränkisch „Weinberg“ ochutnáváme ve třech ročnících – 2009, 2010 a 2011. Z ročníku 2009 jsem zklamaný. Chybí mu jiskra, živost. Nevím, možná jsem příliš plný dojmů z Veltlínů a Ryzlinků. Ročníky 2010 a 2011 jsou výrazně lepší, přesto si odnáším pocit, že jsem pil Frankovky o kus lepší. Na druhou stranu vím, že se k nim budu chtít vrátit, abych si názor potvrdil, nebo poopravil.

Závěr

Vína Krutzler-Pichler mě zaujala tím, že jsou jiná, a přesto potvrzují místní charakter. Subjektivně se mi tu více líbí Veltlíny (než Ryzlinky), hlavně „Supperin“, „Wunderburg“ a „Fass 43“. Ryzlinky jsou ale rovněž velmi zajímavé, hlavně „In der Wand“, „Pfaffenberg Alte Reben“ a „Wunderburg“. U Frankovek bych dal přednost vínům Erichova bratra.

Obecně si myslím, že základním vínům by slušely ceny nižší, protože takto vytvářejí dost prostoru pro alternativní nákup z jiných oblastí. Milovníci místních vín však asi budou mít názor jiný, protože všechna vína se každý rok vyprodají.

A ještě jeden poznatek… Všechna vína jsou plná, taničtější a potřebují čas na to, aby se zharmonizovala. Pokud si je chce konzument opravdu užít, vyplatí se je nalít do karafy. A hlavně je ještě nechat pár let vyzrávat ve sklepě.

Autor článku: PLI