Weingut Forstreiter: GrüVe ze 150letých keřů

Někdy člověk narazí na něco neskutečně zajímavého pouhou „náhodou“. Představte si to. Den rakouského vína pořádaný Rakouskou ambasádou. Spousta vinařů, relativně pár návštěvníků, nesoulad stánků a degustačního karnet, a k tomu šílené skleničky, do nichž vám nalévají (třeba) plná červená ze sudu. A najednou narazíte na předfyloxerový veltlín a cítíte se ošizeni…

Ošizeni? Ano. Jak jinak vyjádřit pocit, že máte ve skleničce pravděpodobně něco výjimečného, a přitom to z ní pořádně necítíte. Ale dost bědování. Na stejném stánku mě hodně zaujalo ještě další víno, veltín zrající 12 měsíců na francouzských barikových sudech. A tak jsem obě ochutnal v podmínkách, v nichž byly ochotné se předvést…

Weingut Forstreiter

Vinařství sídlí ve vesničce Hollenburg v rakouském regionu Kremstal a vinice obhospodařuje už od roku 1868. To je celkem slušná doba na to, aby o víně leccos věděli. V současnosti vlastní 28 ha vinic od 200 až po 350 „nadmořských“ metrů, přičemž majoritní většina těch terasovitých je orientována na jih až východ. Hodně zajímavá je také skladba podloží, od spraší, písků až po hlinito-vápenaté a vápenaté půdy.

Nejvíc sympatická je mi ale filozofie současného vlastníka Meinharda Forstreitera, který říká: „Dělám víno vlastně pro sebe. Protože umím prodat jen ta, která mně chutnají.“

No, mně většina z nich taky chutnala, byť byla těma skleničkami dost znevýhodněná. Teď je to ale jinak a skrze optiku značky Riedel se na ně můžeme podívat blíže a hlavně nezkresleně…

Grüner Veltliner „Tabor“, DAC Reserve, 2015 (foto 2)
Hrozny, použité na výrobu tohoto kousku, pocházejí z keřů, které přežily phyloxeru, a jsou staré cca 150 let. Jedná se o viniční trať Tabor, kterou vinařství získalo od Barona Geymüllera, a nachází se kousek od Dunaje na pískové půdě. Hrozny jsou sbírány ručně v optimální zralosti (bez ušlechtilé plísně Botrytis). Víno leží 8 měsíců na kalech v nerezových tancích.

Vůně je intenzívnější, poměrně plná a dokonale vyvážená, ovocná (vyzrálé meruňky, lehká peckovina, citrusy), s citelnou mineralitou, tóny medových pláství, sušených bylinek a koření (bílý pepř, badyán). Chuť dokonale navazuje. Víno má pevnou a přesnou strukturu, je úžasně šťavnaté a koncentrované, až na mírně vyšší alkohol harmonické, má plnější až plné tělo, hustou texturu a velmi dlouhou perzistenci.

Jsem nadšený, protože to víno není ani při 13,5 % alkoholu žádný mastodont, ale skvěle stavěná sportovkyně s půvabem a sexappealem. Vlastně se ani není moc čemu divit. Pískové půdy právě tohle umějí s vínem nejlépe, a když se to ve sklepě nepokazí, je to prostě radost.

Druhé víno, Mammut, je namakanější a na první pohled působivější…

Grüner Veltliner „Das Weisse Mammut“, DAC Reserve, 2015 (foto 2a)
Hrozny pocházejí z vinice Slate, jejíž název není odvozen od břidlice, ale od slova „Schiffberg“ (dříve bylo toto místo určeno pro sledování případného nebezpečí hrozícího od lodí připlouvajících po Dunaji). Před větrem je chráněná pásem lesa, což vytváří oproti okolí mnohem teplejší klima. Podloží je bohaté na vápenec a na víně je to znát. Na jeho výrobu jsou použity jen ty nejlepší hrozny, zraje 12 měsíců ve francouzských barikových sudech, stráví 24 měsíců na jemných kalech a dalších 12 na lahvi.

Vůně je intenzívní, krémová a plná, minerálně-ovocná (žluté plody, trocha tropických plodů, citrusy), s tóny koření, vanilky, mléčného karamelu a marzipánu. Chuť dokonale navazuje. Víno má pevnou a přesnou strukturu, je šťavnaté, v těle plné až (mo)hutné, texturované, přes svou mladost komplexní a harmonické, výrazné, chuťově vyvážené, s velmi dlouhou perzistencí.

Je pravdou, že v tomto mladém stádiu je v něm toho až příliš a nějakých 5 let mu určitě pomůže. Jeho potenciál je rozhodně minimálně dvojnásobný. U veltlínu není tolik „barikově burgundských tónů“ zvyklostí, ale kdo to má rád, užije si. Kdo má rád veltlínskou klasiku, asi raději sáhne po první lahvi. Mně ten projev motivoval k použití skleničky na pinot noir a výsledek je zajímavý. Zatímco v ryzlinkovce je to veltlín s tóny (při)danými ušlechtilým sudem, v pinotce má k burgundskému mnohem blíž. Skvělé představení a taky skvělé víno, byť pro mnohé možná v až příliš moderním blejzru. V každém případě vyžaduje vyšší teplotu, tak 14 až 16 °C.

Závěr

Pro mě úžasné představení a překvapení, které bych na akci tohoto typu neočekával. Na jedné straně se ve mně mísí pocit podcenění akce ze strany pořadatelů, na druhé straně jsem nadšen, jaká vína jsem dostal příležitost ochutnat. A věřím, že setkání s víny Meinharda Forstreitera nebylo mým posledním.

Autor článku: PLI