V pavlovském archívu vín Radomíra Nepraše

Může se člověk úspěšný v jedné profesi stát neméně úspěšným v profesi nahony vzdálené? Zní to možná trochu dramaticky, ale může. Vlastně jde jen o to být věrný svému ideálu, mít vlastní filozofii a být trpělivý. A přesně tyto vlastnosti pan Nepraš má. Nahlédnout prostřednictvím degustace vín z jeho vinařských začátků pro mě bylo obrovským lákadlem.

Jméno Radomír Nepraš zná v českém vinařském rybníku asi každý. Málokdo ale ví, že býval památkovým architektem a pracoval na restauracích významných historických budov v celé střední Evropě, zejména pak v Praze, Vídni a Mnichově. Když se můj táta nedávno v Pavlově ptal, kde může najít pana architekta Nepraše, poslali jej neomylně do vinařství. Zároveň se ale za jeho zády ozvalo: „Architekta? Dyť je to vinař.“

Před několika lety totiž svou původní profesi opustil a začal se věnovat svému koníčku. Vinaření. Kromě toho stihl založit Národní vinařské muzeum, národní soutěže vín, degustační expozici Salon vín České republiky, projekt Greenways a 48. Rovnoběžky nebo Alianci vinařů V8. Působí také ve výboru pro přípravu apelačního systému v České republice. Na jednoho člověka až dost, řekl bych…

Koncem 90. let byl u zrodu vinařství Reisten, po jeho prodeji v roce 2012 založil vinařství vlastní, rodinné. Jejich vína tak můžete ochutnat pod značkou Nepraš & Co.

Tentokrát se mi ale poštěstilo dostat se v čase o notný kus dále do minulosti. K samotným počátkům Radkova vinaření. A byl to zážitek zajímavý nejen nazrálými víny, ale hlavně autentickým komentářem k jejich vzniku a současnému stavu. Jedna otevřená lahev za druhou, některé již za vrcholem, jiné v úžasné kondici a některé dokonce takové, že si člověk blahořečí, jaké má štěstí ochutnat a zároveň si neskromně přeje, aby to nebylo naposledy.

Archívní vinné orgie

V chladných prostorách sklepa hledáme identifikační popisky u vín, degustujeme, povídáme o vínech a vinaření, a já v rychlosti píšu poznámky, které naskakují pod přinášená vína:

  • Veltlínské zelené, 1998
  • Veltlínské zelené, 1992
  • Scheurebe, 1997
  • Veltlínské zelené, 2005
  • Ryzlink vlašský, 2005
  • Ryzlink vlašský, 1996
  • Ryzlink vlašský, 1995
  • Ryzlink vlašský, 2003
  • Neuburské Barrique, 2003
  • Sauvignon Blanc, 1993
  • Sauvignon Blanc, 2003
  • Maidenburg „Pod Hradem“ (Zweigelt – Svatovavřinecké), 2000
  • Frankovka, 2000
  • Svatovavřinecké, 2000
  • Maidenburg „Pod Hradem“ (Zweigelt – Svatovavřinecké), 2003

Večer to byl opravdu dlouhý a náročný a popsat všechna vína by bylo nad rámec internetového článku. Zajímavý je pro mě ale fakt, že byť byla některá vína už v důchodovém věku, nenarazil jsem na žádné, které by se dalo nazvat mrtvolou. A to je při pohledu na „data narození vín“ hodně pozitivní fakt. Třeba i dost „zelený“ Sauvignon 1993, který by měl teoreticky (ne)fungovat na druhém břehu Styxu, byl zajímavou lekcí archivačního potenciálu.

A pak tu byla vína, která byla hodně příjemným zážitkem. Třeba Vlašáky 2005 a 1996 nebo jedním slovem parádní Vlašáky 1995 a 2003 (datle v chuti jsem si užil moc), a hodně plný, medově-ovocný barikový Neuburk s výrazným mléčným karamelem.

Samostatnou kapitolou pak byla od rána otevřená červená, z nichž hlavně cuvée Zweigeltu a Vavřince 2000 a 2003, a Frankovka 2000 patří k tomu nej, co jsem z Moravy v takto letitých ročnících ochutnal a bez pochyb bych je zařadil na „wanted list“ z rozmyslem budovaného archívu předních restaurací nebo vlastního sklepa.

Závěr

Radek Nepraš má můj obrovský respekt. Nejen pro vína, jimž vdechuje život, nebo pro svou filozofii vinaření a neutuchající entuziazmus zhmotňování intuitivních myšlenek, ale hlavně pro svůj lidský rozměr, který společně se svým nadprůměrným intelektem nabízí všem, kteří jsou schopni jej uchopit.

Autor článku: PLI